JAK JSEM CHTĚLA BÝT NOVINÁŘKOU, SPISOVATLKOU, PSYCHOLOŽKOU DOBA SOCIALISTICKÁ

 

Když jsem vyšla střední školu,

toužila jsem být novinářka anebo psycholožka.

To byl můj velký sen.  

 

Jenže se mi zkomplikoval život

a já po maturitě nastoupila do práce.

 

Nedovedla jsem si představit, jak bych to zvládla.

Jak bych zvládla studium na vysoké škole, 

bez zázemí a bez peněz. 

 

Již když jsem chodila na střední školu,

musela jsem zároveň chodit do práce.

 

Ráno jsem byla ve škole a

odpoledne po škole jsem šla pracovat

do tehdejší Kovony Karviná.

Nástup na odpolední směnu jsem měla v 16 hodin

a dělala jsem jsem do 19 nebo do 20 hodin. 

Byla jsem studentka, měla jsem vyjímku. 

 

 

Dělala jsem tam kontrolu trubek do bytových jader.

Bytová jádra tehdy byla součást každého bytu,

pamětníci vědí a určitě si pamatují na tehdejší koupelny.

 

 

No a já v Kovoně Karviná pracovala s trubkami,

které jsem ponořila do nějakého vodního roztoku,

už nevím, co to bylo

a zkoušela jsem,

jestli někde něco neuniká.

Mezi namáčením trubek,

jsem se připravovala do školy.

 

 

Večer jsem přišla domů, lehla a spala.

Bydlela jsem sama,

což bylo na tehdejší dobu nezvyklé,

byla to doba socialistická.

 

 

Zatímco ostatní děcka si užívala,

já mohla jen jednou za čas.

Ale byla jsem pěkné kvítko i tak. 

A pořád jsem s někým randila:))))

Kluci mi hodně pomáhali. 

To je pravda. 

 

 

Brigádu jsem měla proto,

že jsem potřebovala peníze.

Naši byli rozvedení.

Mamka žila s novým partnerem.

Taťka žil v Praze

a do bytu v Karviné ve kterém jsem bydlela

a vlastně bydlím dodnes,

přijížděl jednou za 14 dní.

Přijížděl na víkend. 

Taťka pracoval u tehdejšího Bytostavu

a v Praze stavěli byty. 

 

 

Já potřebovala peníze, neměla jsem je.

Alimenty od taťky se posílaly podle zákona mamce

a ta mi řekla,

že si je nechá a 

že mám žít s ní a její novou rodinou,

a to jsem nemohla.

Nebudu rozepisovat proč.

A tak jsem zústala bez peněz. 

Úplně bez peněz. 

Neměla jsem na nic. 

Naštěstí jsem měla střechu nad hlavou a hodně kamarádů 

a hodně kamarádek. 

Byt paltil můj taťka.

/ díky bohu, jinak ubytovna/ 

 

 

 

A tak jsem nastoupila na brigády,

abych měla peníze.

 

Studovala jsem tehdy gymnázium

s pedagogickým a psychologickým zaměřením.

 

Učila jsem se velmi dobře.

A pořád jsem něco organizovala,

a někde vystupovala,

takže jsem to měla dobrý i u profesorů.

Bylo to v pohodě.

 

 

Co se týče obědů ve škole,

tak na to vzpomínám s úsměvem.

Neměla jsem peníze na stravenky,

ale se spolužačkami,

které to věděly, jsme měly domluvu.

 

Každý den se vystřídala jedna,

aby to nebylo nápadné.

Spolužačka šla na oběd,

dojedla a potom šla na přídavek.

 

 

Ten přídavek byl pro mě

a holky vždycky chtěly na přídavek hodně. 

Přídavky byly ale bez masa.

Maso pro mě bylo vzácnost.

 

Spoložačky, po každé jiná, dělalo se kolečko,

at to není nápadné:))))

Přinesly si přídavek ke stolu,

seděly jsme schválně až v rohu

a já se naobědvala.

 

Nikdy nás nikdo nechytil,

i když to vlastně všichni věděli

a věděli také ,

že já si již musím vydělávat na brigádách.

Všichni to věděli, ale dělali že nic neví,

 protože to byla doba socialistická,

a to že někdo bydlel sám,

chodil do práce a studoval,

tehdy vlastně vůbec nešlo.

 

Škola se mnou držela a všichni dělali, 

že nic neví, protože mě sledovala sociálka. 

A proč sociálka? 

Díky sousedům, kteří mě pořád někam nahlašovali 

Chtěli totiž náš byt. 

 

 

Ne všichni, ale někteří.

Potřebovali mě vyštvat z bytu. 

Ten chtěli pro své dcery, posílali pořád sociálku.

Měla jsem štěstí, že se za mě postavila škola.

 

 

A ještě jeden známej pán,

/ to mě zachránilo na úřadech/ 

který měl vysoké postavení

a držel nade mnou tajnou úřednickou ochranou ruku.  

 

 

Tehdy to byl mocný muž

a já jednou našla něco,

co jsem mu předala, 

tím jsem ho zachránila

a on mi byl vděčný

a bylo to strašně tajné.

Bylo to tak tajné, že mě to chránilo ještě mnoho let.

/děkuji/

Od té doby mě ochraňoval

a držel nade mnou ochranu.

 

 

Ještě mi hodně pomohla paní Vlčková,

která tehdy byla šéfkou uličního výboru.

Ten mi lezl na nervy,

protože pořád se pořádaly nějaké brigády

a pořád se něco muselo.

 

 

Já ale poslouchala jako hodinky, 

protože jsem tyhle stranické lidi moc potřebovala. 

Jinak by mě sousedi vyštvali. 

Byla jsem vděčná , protože jsem tuto podporu potřebovala.

 

Prostě jsem potřebovala mít „super kádrový profil“

abych svou situaci zvládala a mohla dokončit střední školu.

 

No a právě proto,

jsem si nedokázala představit,

jak bych to dělala bez peněz na vysoké škole?

 

Za co bych si platila v Olomouci kolej a jak bych žila?

 

Byt v Karviné mi platil tatka,

protože tehdy byl psán na něj.

Naštěstí. Proto na ten byt sousedi nemohli 

a tak aspoň pořád na mě posílali sociálku,

že se o mě nikdo nestará

a vymýšleli si pořád nějaké nesmysly. 

 

 

Byt v Karviné mám dodnes.

Nějak se s ním nemohu rozloučit.

Prožila jsem tam tolik věcí.

Byl to byt ve které jsme žili jako rodina

než se naši rozvedli.

Po rozvodu jsem v něm zústala jen já

a to jsem nebyla plnoletá.

 

 

A já jsem na vysokou školu zkoušky udělala, dostala se,

což za socialismu zase tak jednoduché jako dnes nebylo 

ale nastoupit jsem nemohla.

A tím skončil můj sen o tom,

že budu spisovatelka,

a že budu novinářka a že budu psycholožka.

Tehdy jsem si myslela, že skončil navždy.

A také to tak vypadalo ale naštěstí 

přišla sametová revoluce,

povolilo se podnikání,

já začala okamžitě fungovat samostatně.

 

I když to bylo také dost těžké, ale o tom zase jindy.

Vůbec jsem to neuměla. Ale potom jsem se rozjela. 

 

No a když jsem se dostala na vlastní nohy, 

začala jsem psát.

Psát do časopisů, do novin,

vydávat knihy a dělat i tu psychologii,

kterou jsem nemohla studovat.

 

 

 

Psychologii jsem propojila s astrologií

a mám tolik klientů,

že se o tom možná některým vystudovaným

/a to jim závidím/

psychologům ani nezdá.

 

 

A vždy, když mě o konzultaci požádá někdo,

kdo je psycholog, nebo novinář,

zahřejeme mě to u srdíčka a řeknu si,

že tahle doba je v tomto směru úžasná.

 

 

V té minulé době, tedy v té socialistické,

bych nic takového dělat nemohla.

 

Byla bych asi nějaká úřednice.

/omlouvám se úřednicím,

dnes je to jiné než tehdy:)))/

 

Nebo bych byla vychovatelka na učilišti. To jsem byla? Ano.

 

Proč jsem se tak rozepsala?

Protože zde dávám odkaz na rozhovor s Romanem. 

 

S Romanem jsem se seznámila právě tak,

že jsem před jedenácti lety začala psát do jeho časopisu.

 

 

Dnes už je jiná doba a já píšu pořád někam,

a dokonce jsem napsala kolem 30 knih.

 

Nyní jsem se přistihla,

že vlastně ani neznám počet knih,

které jsem napsala.

 

 rozhovor s Romanem, který jsme spolu udělali v prosinci 2021

a tady je odkaz.

www.youtube.com/watch?v=JFnXJ5d1TXs