Kategorie

Podporuje mojeID

8. SRPEN - MŮJ VESELEJ DENÍK

 

SRPEN  2020 

OSOBNÍ ROK 7

OSOBNÍ MĚSÍC 6

ČTVRTLETÍ  3 /bude do 10 měs/

a máme tady další měsíc

a léto je v plném proudu

 

12-13.8. 2020

Dny, kdy člověk kouká na nebe a přeje si. 

Moje šťastná noc.

Magické fotky v lese, u řeky, mobil se vyznamenal,

vůbec jsem nevěděla, že jde mobilem vyfotit také tma.

Škoda, že nejde mobilem vyfotit to tmavé nebe.

Měsíc je ještě zalezlý, ten uvidím až od půlnoci a spíše k ránu,

A protože já měsícem žiji. Tak já si s ním povídám, i přesto, že

se po obloze potuluje takhle k ránu. V tomto období ubývá.

Nyní je ale jiné období. Padají hvězdy.

Vím jsou to meteority a je zajímavé, že zatímco my všichni

to vnímáme jako něco krásného,

přejeme si přání a v noci vzpomínáme,

tak lidově se nazývají Perseidy „Slzy svatého Vavřince.“

Když člověk stojí, leží nebo sedí v noci někde v přírodě,

Je ticho a dívá se na to krásné hvězdami osazené nebe,

cítí vděčnost, za to, že může být tady a teď.

Krásný večer a moje přání, které jsem vyslovila,

nyní putují do Vesmírného světa. 

Ať už jsem ve spojení s Vesmírem přes hvězdy, 

nebo přes stromy, 

nebo přes LUNU, kterou vnímám každý den, 

jsem vděčná, že ve spojení jsem. 

Aspoň si to myslím. 

Dělám to často. 

Koukám na nebe, a přeji si.

A dělám to vlastně každý měsíc,

Protože moje cesta každým jednotlivým měsícem je sledování doby

Od úplňku k novoluní a od novoluní k úplňku.

Jediné co mě štve, je, že to tak letí a že 

všechny nádherné prožitky jsou tak krátké. 

 

 

 

 

 


 

SOBOTA 8.8.2020 - MAGICKÉ A SILNÉ DATUM 

KRÁSNÝ DEN, SOBOTNÍ VYZNÁNÍ.

Přeji vám nádherný víkend.

Já ho mám pracovní,

protože potřebuji dodělat hodně zakázek,

tak budu makat.

Samozřejmě si udělám nějakou procházku do lesa,

ale jen krátkou.

CHTĚLA BYCH SI VZÍT OD STŘEDY ZASE VOLNÍČKO

A JET DO VRCHLABÍ.

Na několik dní,

je krásně, je léto,

ve Vrchlabí se mi moc líbí, 

je to vstupní brána do Krkonoš.

Dělala jsem si starosti,

kde budu v letošním roce cestovat a trávit léto.

Dělala jsem si je zbytečně😊)))))

Vesmír má tolik variant,

ve kterých je člověku tak krásně, tak krásně.

Letos se věnuji loukám, květinám,

bylinkám, dělám věci jinak a velkou radost mám,

že jsem začala

pracovat s LÉČIVÝMI KAMENY.

Možná se vám bude zdát,

že z toho dělám vědu.

Jenže pro mě to je úspěch a víte proč?

Protože jsem se naučila zase spoustu nových věcí,

a protože se spoustu nových věcí teprve učím.

A ještě budu učit.

Navíc, když se člověk pohybuje mezi bylinkami,

léčivými kameny, astrologií, numerologií,

když tvoří a píše knihy, KNIHY, KTERÉ JSOU ÚSPĚŠNÉ

a prodávají se i v době KORONAVIRU, 

Co více si mohu přát?

Svět mezi bylinkami,

léčivými kameny,

mezi krásnými šperky,

kterým se začínám věnovat, 

to je svět nádherné energie.

V astrologii a svém horoskopu jsem se dočetla

O svém SEVERNÍM KARMICKÉM UZLU  V Panně

A to je spojení, spojení s přírodou. A mnohem více......

A protože se Jupiter a Saturn přesunou

již za několik měsíců do Vodnáře

a já vím, co to pro mě znamená,

tak už nyní přivolávám svými činnostmi

situace a lidi,

kteří mě budou bavit a budou nastaveni

na stejnou notu jako já.

VESMÍRE, JÁ JSEM PŘIPRAVENÁ NA DALŠÍ ZMĚNY

A NA DALŠÍ PŘÍRUSTKY.


 

RÁDA vzpomínám na loňský rok, 

kdy jsem jezdila na ryby a to mě bavilo. 

 


 

LETOŠNÍ ROK JE U MĚ O LOUKÁCH A KVĚTINÁCH 

VIDEO 

 

 

DNE 3.8.2020 - ÚPLNĚK VE ZNAMENÍ VODNÁŘE 

měla jsem on line vysílání v přímém přenosu. 


 

PŘISTÁLA JSEM NA MARSU. 

ZHLÉDNĚTE VIDEO 

https://www.facebook.com/martinablazena.bohacova/videos/2271060032920605/UzpfSTEwMDAwMDQ5ODkxOTQ4NjoyMjcxNzMwOTQ5NTIwMTgw/

 

 

LET DO VESMÍRU, přistála jsem na Marsu. / ukázka z mé knihy „ MOJE CESTA DO AMERIKY, PŘÍBĚHY Z FLORIDY./ objednávat můžete

https://www.astrobohacova.cz/MOJE-CESTA-DO-AMERIKY-PRIBEHY-Z-FLORIDY-d115.htm

Já jsem se narodila ve znamení Berana a moje vládnoucí planeta je Mars. Proto je pro mě velkým zážitkem, že jsem přistála na Marsu. Prožila jsem pro sice šílenou, ale zajímavou situaci. Vstoupili jsme do velké stříbrné koule. Museli jsme vytvořit tým. Posádku, která poletí společně v jedné raketě do vesmíru. Byli jsme 3 kosmonauti a měli jsme startovací dráhu číslo 7. A protože můj velký koníček jsou Tarotové karty, okamžitě jsem si uvědomila, že číslo 7 má tarotová karta vůz a že znamená cestu. No tak to mě rozesmálo. Je to super, jak všechno se vším souvisí. Smála jsem se nahlas a Jirkovi jsem s nadšením říkala, že se na tu cestu moc těším. On se taky usmíval, ale tak nějak potutelně. A já jsem si myslela, že ho zaujalo to, co mu vykládám. A jak už to bývá, všechno bylo jinak. Usmíval se, protože čekal, jaké budou moje reakce, až začne náš simulovaný výlet do vesmíru. A já protože jsem nevěděla, co mě čeká, jsem švitořila a švitořila a nadšeně očekávala, co se bude dít dál. Vytvořili jsme tým. Byli jsme 3 kosmonauti. Najednou se nad námi rozehrály televizní obrazovky a objevil se pohled do letového střediska. Z letového střediska k nám začal promlouvat šéf, který měl na starosti náš let. Dával nám instrukce, co máme dělat, jak se máme chovat. Popisoval, co se bude dít, až se budeme odpoutávat od země, co se bude dít, když poletíme vesmírem a co nastane, když přistaneme na Marsu. Pozorně jsem poslouchala, ale mé chabé znalosti angličtiny mi nedovolily pochopit úplně vše. Spoléhala jsem se na to, že Jirka to všechno vyslechne a že to zná. Přísahala jsem si, že se musím tu angličtinu nějak naučit. Jenže problém je v tom, že si nemám s kým povídat. A když jazykem nemluvíte, tak nemáte slovní zásobu, a to je průšvih a také přesně můj případ. Zajímavé je, že ať přijedu, kam přijedu, tak se nikdy nedostanu mezi lidi v té zemi. Vždy jsem obklopena Čechy, kteří se mnou mluví Česky. A to samozřejmě platilo i tady na Floridě. Připadalo mi, jako by tady všichni mluvili Česky. Ale teď nám z letového střediska dávali instrukce v angličtině. Když jsme dostali instrukce, jak se máme během vesmírného letu chovat, rozdělili nás na kapitána lodi, inženýra a navigátora. Kapitán vesmírné lodi byl Jirka a mě jmenovali navigátorem. Když jsem to slyšela, myslela jsem, že „půjdu do kolen“. Tak já, já, která se ztratím i doma v kuchyni, tak já mám být navigátorem vesmírného letu? Letu na Mars? No ale budiž. Tak to bylo určeno a nic se nedalo dělat. Když Jirka viděl mé zděšení, smál se ještě více. „Klídek, neboj, to zvládneš! Vždyť letíš na svou vládnoucí planetu. A kdo se může pochlubit tím, že přistál na Marsu? No jo musela jsem uznat, že má pravdu a už jsem se viděla, jak budu všude machrovat a jak to budu všude vykládat a jak všichni budou zírat. Jenže to jsem ještě netušila, že moje reakce moc k chlubení nebudou. O tom všem jsem přemýšlela, když jsme šli úzkým koridorem k raketě. Zastavili jsme se před úzkými dveřmi. Byly to dveře do rakety. Ty se najednou otevřely a ozvalo se „go, go, go.“ Byla jsem vzrušená, vstoupili jsme do rakety. Tak to byla atmosféra! Malý prostor. Všude blikala světýlka. Palubní deska. Sám přístroj! A když za námi zaklaply dveře, bylo mi všelijak. Uklidňovala mě přítomnost Jirky. Přece by mě nevzal do nějaké nebezpečné akce? Kdybych tam ale byla s někým, koho neznám, bála bych se. Vytáhla jsem si foťák, že si to všechno natočím a usedli jsme na taková zvláštní sedadla. Sotva jsme usedli, shora sjely kovové zábrany, které nás pevně připoutaly k místu. Nikde žádná páčka, že bych se mohla uvolnit. Nic takového. No to byl divný pocit. Upoutána na místo, vůbec jsem se nemohla pohnout. Na obrazovce, která byla na palubní desce, se objevilo letové centrum. Rozesmátí lidé u různých přístrojů nám mávali a přáli nám šťastný let a dobré přistání na Marsu. Najednou se ozvalo. „Startujeme“ a začaly se dít věci. Raketa začala startovat a před námi se objevila startovací rampa. Jako ve filmu. Jenže tak sugestivní, že jsem věděla, že je to moje raketa. Sedím v ní. A startuji do vesmíru. Raketa se odrazila od země. Jak se říká raketový start. Vše, co se odehrávalo na naší cestě skrze atmosféru, jsme sledovali kolem sebe. No sledovali. Mohli sledovat. Mě totiž šlo o život. Já měla žaludek až v krku. Myslela jsem, že to nepřežiju! Ty stavy! Ty změny! To proražení atmosféry! Ten divný tlak v hlavě! Ten žaludek! Když jsem chtěla zavřít oči, bylo to ještě horší. Šíleně jsem se bála, že to nevydržím a fakt jsem se bála, že se mi něco stane. Já se nacházela úplně mimo své tělo, moje nitro řvalo úzkostí, cítila jsem jako bych byla na vodě. Bylo to příšerné. Jen jsem vydávala zvuky a přistihla jsem se, že se modlím. „Prosím tě bože, pomoc mi, ať už je konec.“ Chtěla jsem vstát, ale byla jsem přikována u sedadla. Někde tam v jiné místnosti, na jiném místě, byl člověk, který rozhodoval o tom, zda mě odepne a kdy. Bylo to příšerné. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Já myslím, že celou věčnost. Teprve, když jsme doletěli do vesmíru, situace se zlepšila a já si oddychla. Kolem nás na obrazovce se odehrával život ve vesmíru. Najednou jsme viděli naši zemi, jako planetu, na které převládala modrá voda. Nádherná, krásná planeta z vesmíru vypadala neuvěřitelně sympaticky. Tam někde žiju! Tam je můj domov! Vrátím se tam ještě? Jasně že ano! To nejhorší už mám za sebou, myslela jsem si naivně. Letěli jsme kolem orbitální stanice, to bylo zajímavé. Nevím, jestli jsem dobře rozuměla, ale mluvili tam něco o Vostoku. Já byla v takovém šoku, že jsem měla problém mluvit česky, natož překládat z angličtiny. Ale let vesmírem byl úžasný. Něco nám hlásil autopilot, ale já byla hotová a najednou jsem nerozuměla anglicky vůbec nic. Jen jsem slyšela takový divný zvuk. Byl to Jirka, ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Jeho hlas ve vesmíru zněl divně. Usmála jsem se, jako ten největší hrdina a z celé síly zvolala: „No jasné, je to bezvadné!“ No uznejte, přece se neztrapním před mužem, před kterým jsem se celou dobu předváděla, jak jsem úžasná, že je všechno pro mě hračka. Před mužem, před kterým jsem ze sebe dělala mladici, i když moje padesátka už před několika lety zaklepala na dveře. A tak jsem v raketě zahrála před Jirkou hrdinku a dělala jsem, že jsem šťastná a že se mi to líbí. Jirka mi na to asi neskočil. Protože se zeptal, jestli je opravdu všechno v pořádku. Musela jsem asi vypadat zoufale. Ale cesta vesmírem byla docela fajn, vše se zklidnilo a já myslela, že to tak bude i nadále. Byla jsem naivní. Zdálo se mi, jako by nepřipoutané věci kolem nás pluly. Ale jen takové drobnosti, jinak bylo připoutáno pevně. Úplně vše! Prý, aby nedošlo ke zranění. To jsem se ale dozvěděla až potom. Ten let vesmírem byl krásný, to se mi líbilo. Byly to zajímavé pohledy. Začínala jsem být nadšená. A když jsem se zcela uklidnila, a vypadalo, že to nejhorší je za mnou, najednou se před námi objevil Mars. Jsem astroložka. Živím se astrologií a planety mě velmi zajímají. A Mars mě zajímá o to víc, protože jsem se narodila ve znamení Berana a Beranům vládne Mars. Proto bylo pro mě tak vzrušující, že jsem dostala příležitost, přistát na Marsu. Jenže! Mars byl z vesmíru opravdu nádherný. Najednou se ale kolem nás rozezvučel poplašný signál a ze Země nám vzkazovali, že budeme přistávat na Marsu. „Tak a teď jsi na řadě, jako navigátor. Musíš raketu vést a bezpečně přistát na Marsu!“ Řekl mi Jirka. „ Šmarjá pano, co to zase bude?“ Pomyslela jsem si zoufale. Ale nahodila jsem hrdinský úsměv. Jen ať si Jirka nemyslí, že to nedokážu. Z letového střediska mě vyzvali, abych dávala pozor. Něco mi tam vykládali. Jako co mám dělat a tak. Pak mi něco ukazovali na marsovské mapě. Nejenom že jsem rozuměla každé třetí slovo, ale navíc jsem měla hrůzu z toho, že mám navigovat celou raketu, aby pohodlně přistála. A najednou to začalo. „Go on.“ Ozvalo se a šli jsme na přistání. Další šok! Ještě že mám dobré nervy, výborný tlak a zdravé srdce. Naše raketa se obrátila špičkou dolů i s námi. A začali jsme klesat na Mars. Jako navigátor jsem úplně selhala. Jedinou mou starostí bylo, zachránit si holý život a bylo mi úplně jedno, kde jsem. A už vůbec mi bylo jedno, co ostatní. Bylo to šílené. Přetlak. Smršť. Pád dolů. Raketa se střemhlav řítila na planetu. Vůbec to nedokážu popsat. Jen z letového střediska na mě pořád někdo řval, ať naviguji. Já vlastně ani nevím, co na mě řvali. Bylo mi všechno jedno a jediné na co jsem myslela, abych přežila. Takže na Marsu jsme samozřejmě přistáli špatně. Úplně na jiném místě. Naše raketa se šílenou rychlostí řítila po povrchu. Viděli jsme krátery. I ty zemské bubliny tam byly, červená půda. A protože jsem jako navigátor, úplně selhala, řítili jsme se přímo proti nějaké hoře. Později jsem se dozvěděla, že to byla Olympus Mons. To je známá hora Sluneční soustavy, která se nachází na povrchu Marsu. V severozápadní části v oblasti Tharsis. Tak to je místo, kde jsem byla, když jsem navštívila Mars. Řítili jsme se přímo proti sopce a všichni na mě řvali, ať něco dělám. Já ani nevím, co jsem dělala a co jsem nedělala, ale nakonec jsme přistáli. Jakmile jsme zastavili, tak se před námi začala propadat vesmírná půda a objevila se obrovská propast, která mířila k nám. No těsně před raketou se zastavila. Viseli jsme nad tou propastí, a já byla ve stavu, kdy už mi bylo všechno jedno. A najednou všude se rozsvítilo a před námi na obrazovce se objevilo letové středisko a všichni kdo v něm pracovali, stáli a tleskali nám. Gratulovali, že jsme s úspěchem přistáli na Marsu a pochválili nás. Teda já nevím, koho to tam chválili, mě určitě ne. Já byla úplně mimo a byla jsem šťastná, že je po všem. A pak už to bylo super, rozsvítilo se, uvolnili nás, záklopky se zvedly a mohla jsem se konečně hýbat. A jen tak matně si vzpomínám, že mě Jirka chytil za ruku a vedl ven. Já se celá třepala, nohy se pode mnou třepaly, žaludek jsem měla až v krku, ale tomu neuvěříte, byla jsem šťastná. Šťastná, že jsem přistála na Marsu. No řekněte, kolika lidem se to poštěstí? Jirka mě odvedl do restaurace a objednal pití. Na jídlo jsem po tomto prožitku vůbec neměla pomýšlení a celé mé tělo ještě stále ovládala nějaká motolice, nebo co. Nebudete tomu věřit, po celou dobu našeho letu, jsem nahrávala, na foťák. Takže celý ten let mám nahraný, a když se poslouchám, jak tam ječím a hlavně co vykřikuji, tak se směju ještě dneska. Jak to, že jsem při tom všem byla schopná všechno nahrát? Moje ruka skončila v křeči. Během letu jsem nevnímala nic ze svého těla. Bylo to jako bych byla mimo své tělo. No prostě musím říci, že ti Američani jsou mistři v simulování situací. Prostě vás přivedou k tomu, že prožíváte opravdu něco, co neprožíváte. No tak to je věc. Přesně na tom je založena technika, se kterou pracuji se svými klienty. Říkám jim. „Prostřednictvím autosugesce, musíte nakecat své duši, své nevědomé úrovni, že je pravdou, to co pravdou není.“ Více v mé knize
Ukázka z mé knihy Cesta do Ameriky, příběhy z Floridy.

https://www.astrobohacova.cz/MOJE-CESTA-DO-AMERIKY-PRIBEHY-Z-FLORIDY-d115.htm

 


 

1.8.2020

je sobota, a já se rozhodla zavařit okurky a udělat kvašáky. 

No a zachytila jsem si, jak mi rostou na balkoně papriky.